Do ordinace očkování a cestovní medicíny v Ostravě Hrabůvce přišel pacient na konzultaci o vhodnosti očkování proti klíšťové encefalitidě. Ze zajímavé epidemiologické anamnézy vyplynulo, že onemocnění již prodělal a chce mít jistotu, jestli má protilátek dostatek a nemůže znovu onemocnět. Pan Josef Mohyla z Vrbna pod Pradědem si prošel peklem a nechce to již opakovat. Příběh 65 letého podnikatele, majitele penzionu v Karlovicích mě zaujal natolik, že jsem ho požádala o příspěvek do našeho časopisu. Bohužel po prožitém onemocnění dělá panu Mohylovi psaní potíže, tak mi vše povyprávěl, poskytnul mi lékařské zprávy a odpověděl na doplňující otázky.
„Rád vám řeknu, jak jsem utekl hrobníkovi z lopaty,“ směje se pan Mohyla. „Není za co se stydět. Chodil jsem na mísu, nenajedl jsem se sám, dodnes trpím nespavostí a bolestmi. Teď již na první pohled není znát, že jsem byl nemocný, ale stojí mě to každodenní úsilí, abych udržel hybnost a byl schopen žít a pracovat. Jsem sportovec a klamu tělem ale bohužel jsou činnosti, které už nedokážu nikdy. Třeba můj příběh zachrání někoho od stejné nemoci, když se rozhodne řešit prevenci dříve než já.“
V polovině září 2007 se pan Mohyla vrátil z výletu na kole a při koupeli objevil na stehně pravé nohy klíště, které ihned vytáhl a místo zdezinfikoval. Již dříve sice uvažoval o očkování, ale stále bylo něco důležitějšího. Bohužel očkování již nestihl. Asi po deseti dnech se objevily chřipkové příznaky – bolesti, svalů, kloubů, zvýšená teplota, ospalost. Praktickému lékaři pan Mohyla informaci o klíštěti řekl, ale protože nebyla přítomna žádná skvrna na kůži, tak se lékař přiklonil k diagnóze virózy. Po několika dnech příznaky ustoupily a pan Mohyla nastoupil zpět do práce. Onemocnění se však za několik dní vrátilo a podruhé během dvou dní ustoupilo. Za další týden absolvoval pan Mohyla výlet s přáteli. Po výletě se mu potřetí objevily nespecifické chřipkové příznaky tentokrát v plné síle doprovázené dvojitým viděním, teplotou a zhoršenou komunikací. Praktický lékař mu podal antibiotika, což však nepomohlo a začaly se projevovat specifické příznaky – ztuhlá šíje, obrny svalů, obrna bránice vyžadující řízené dýchání a kvalitativní změny vědomí, především dezorientace, celková zmatenost a poruchy řeči. Pacient byl ještě týž den 26.10.2007 převezen na neurologii a poté přeložen na JIP infekčního oddělení, kde byla po lumbální punkci potvrzena infekce virem klíšťové encefalitidy. Následující dva týdny sváděl pacient těžký boj o život. Kromě obrny bránice a nemožnosti vyprazdňování vedoucí k subileoznímu stavu trpěl nesnesitelnými bolestmi a hrozilo těžké mentální poškození. Ke všemu se přidružil zápal plic. S pomocí lékařů a svojí vůlí žít nakonec zápas se smrtí vyhrál a po měsíci byl přeložen na oddělení, kde začala bolestivá a dlouhá – celoživotní - rehabilitace. Z propouštěcí zprávy je zřejmé, že po onemocnění zůstanou trvalé následky. Diagnózy zní: meningopolyradikuloneuritická forma středoevropské klíšťové encefalitidy s bronchopneumonií a parézou bránice, parainfekční hepatopatie.
V naší ordinaci po kontrole hladiny protilátek vychází najevo, že 8 let po prožitém onemocnění má pacient proti klíšťové encefalitidě stále vysokou ochranu a je mu doporučeno, aby zopakoval kontrolu přibližně za dalších 5-7 let. Na neurologické kontroly chodí pan Mohyla pravidelně. Poslední absolvoval v březnu 2015. Ve zprávě vyšetřujícího lékaře se píše: Stav po klíšťové meningoencefalomyeloradikulitidě se smíšenou středně těžkou kvadruparesou akcentovanou centrálně vlevo a periferní oblasti pletencových svalů se senzorickou ataktickou poruchou chůze. Chronická insomnie. Recidivující s LIS bilaterálně, statodynamická dysfunkce LS, insuficience HSSP.
Tomuto obdivuhodnému optimistickému bojovníkovi jsem položila ještě pár otázek.
Co pro vás bylo při překonávání nemoci nejhorší?
Zmatenost a nejistota co bude dál a kdy se uzdravím. Pocit dušení, hodiny na míse, nemohoucnost, kruté bolesti svalů a kloubů a z toho plynoucí pochopení, že smrt může být vysvobozením. Chodili mě navštěvovat příbuzní a známí a já je nechtěl vidět, protože mě každé slovo nebo úsměv stály množství sil a vyčerpávaly. Ani teď to nemá rodina se mnou lehké. Uvědomil jsem si, že to není moje nemoc ale nemoc celého mého okolí, které se mnou moje omezení a strasti sdílí. Velkou oporou a pomocí je mi moje manželka.“
Změnilo se něco zásadního pro vás po prožitém onemocnění?
„Je toho hodně. Neusnu bez prášku na spaní, budí mě ukrutné bolesti. Kombinace hypnotik a analgetik mi nedělá zase dobře na psychiku. Musím si vybrat. Buď usnu a vzbudím se bolestí nebo se na chvíli zbavím bolesti v bezesné noci. Jsem aktivní včelař a chtěl bych mít 300 úlů, protože můj med vyhrává soutěže kvality. Ale zvládnu úlů jen 30. Jemná motorika mi dává zabrat. Nevěřila byste, jak je těžké, trefit se kladívkem do hřebíku. Také příjmové doklady klientům našeho penzionu vypisuje manželka,“ směje se pan Mohyla. „Jsem rád, že chodím. S podpůrným pásem ujedu kousek i na kole či skútru. Mrzí mě, že na velkou motorku už sednout nedokážu. Delší chůze je možná jen s holemi a běžky již nikdy. To mi chybí. Ten pocit volnosti, radosti z pohybu, ticha a křupající sníh pod prkny, kdy cítíte vlastní dech a vidíte ubíhat tu krásu kolem. Také nevydržím dlouho sedět a soustředit se na čtený text a nepamatuji si ho. Vážím si nyní toho, že můžu aspoň každý den pracovat. Snažím se každému poradit, aby se před tímto zákeřným onemocnění chránil zavčas očkováním.“
Je něco co vás v souvislosti s touto nemocí překvapilo?
„Hloubka prožitků je nyní mnohem větší. Emoce vnímám velice citlivě a emotivně laděné věci si pamatuji. V něčem mě to obohatilo ale platím za to bolestí. I jemné emocionální výkyvy zhoršují bolesti svalů a způsobují křeče. Překvapilo mě, jak je psychika s fyzickým prožíváním spojená. A ještě mě překvapily některé komentáře a odpovědi lékařů, když jsou v mediích dotazovaní na očkování. Většinou odpovídají vyhýbavě nebo neurčitě, snad aby někoho nepohněvali, nebo sami nemají jasno......... že by to bylo dobré uvažovat o očkování nebo ať se každý rozhodne, jak chce. Také jsem si dříve nevšiml, jak často jsou šířeny a široce komentovány někdy až neuvěřitelné zprávy o rizicích očkování a jak málo jsou lidé konfrontování s těmi, kdo nemoc, proti které se dá očkovat, prožili. Přeživší se zřejmě za svoji nemoc stydí. Lékař by se měl každého svého pacienta o důležitosti očkování alespoň pokusit přesvědčit. Já se o to snažím.“
K příběhu pana Mohyly není co dodat. Snad jen upozornění, že nejvyšší výskyt klíšťat je na jaře a na podzim, očkovat je možné během celého roku a očkování je vhodné kombinovat s důsledným používáním repelentů. Psychické změny a poruchy paměti po prožitém onemocnění se mohou týkat i dětí, proto je vhodné očkovat i je a to již od jednoho roku věku. Imunita po očkování ani po prožitém onemocnění není celoživotní. Přibližně 7 let po nemoci je vhodné kontrolovat hladiny protilátek a při poklesu pacienta přeočkovat.
Tento rozhovor připravila MUDr. Silvana Jakubalová pro časopis Výlety.